O knize: rok / Moje chyba je, že jsem se narodil, i když kdy se to stalo a kdo jsou moji rodiče - nikdy jsem nevěděl, nezkoušel to zjistit a nikdy nezjistím. Jsem si ale jist, že mi smrt nehrozí, protože je to pro mě jako sen, který jen léčí, dává novou sílu a strach z toho je pro mě stejný jako bát se vlastní ruky nebo vlastního oka je jen sen, ale může trvat dlouho, déle než lidský život, než životy desítek generací lidí - a když se z toho probudím, nacházím i pro mě úplně jinou, neznámou a nepředvídatelnou dobu. Nejsem v ohrožení života a v lidském životě mohu mnohé změnit, ale postupem času jsem se přesvědčil, že můj přímý zásah do bezuzdného běhu dějin není rozhodující a klikatky osudu, složitě propletené, nakonec stále vedou do neznáma a nepředvídaného Ale i když jsem věřil, že můj vliv na běh života je dostatečně velký, nesnažil jsem se být horou v cestě nemilosrdného vodního toku nebo bobří hrází v cestě klidu. řeky, uvědomujíc si, že jsem živý člověk se svými vlastními chybami a vášněmi, jejichž cena je neúměrná ceně chyb a přešlapů obyčejných lidí. Čím déle jsem žil, tím častěji jsem se snažil chovat jako pouhý smrtelník, v něco doufat, něco proklínat a spoléhat více na síly prozřetelnosti než na výsledek svého snažení. A přesto jsem si latentně, bez ohledu na své vnitřní přesvědčení, připadal jiný, na rozdíl od ostatních – a ještě upřímněji jsem se snažil do víru dějin aktivně nezasahovat, v žádném případě ho neovlivňovat více než ti, kteří žijí vedle mě , nebo než ti , se kterými jsem se setkal zdánlivě náhodou a nepředvídatelně, ale jsem živý člověk, který se ocitl v kelímku osudových úspěchů, a není mou vinou, že některé z nich nesou punc mých činů. No, každý má svou vlastní cestu a kdo ji nakreslil, nevím ani já, Svenelde.